Jaromír Nohavica (1953)

Cituji z knihy Přemysla Houdy Nohavica a jeho naše malá válka, strana 74:
To všechno je Jaromír Nohavica. Hrdina, dezertér, rebel, vyjednavač, milovník sovětských a ruských autorů, Bezruče, zpěvák blbostí, nesocialistických i socialistických písní, vážných písní, lidových písní, písní o sportu, muž, který je malým terčem na bitevním poli, muž, jemuž někdy docházejí síly a někdy v sebe ztrácí víru a na hrachu klečí a jemuž je někdy fajn, ale jindy je to s ním v háji.

Zpívající básníci - písničkáři
Pracovní listy - Texty

Život a dílo (výpisky z oficiálního webu) + další poznámky

Ostravský rodák je od roku 1981 umělcem na volné noze. Na kytaru, housle, flétnu a tahací harmoniku se naučil hrát sám. Ještě jako knihovník psal texty pro hudební skupiny (Atlantis, Noe, Majestic) a také pro některé zpěváky (Věru Špinarovou, Marii Rottrovou). Jeho první texty vyšly v samizdatu a poprvé veřejně vystoupil na Folkovém kolotoči v Ostravě-Porubě v roce 1982.

Darmoděj, 1988
Osmá barva duhy, 1989
V tom roce pitomém, 1990
Mikimauzoleum, 1993 - ve spolupráci s písničkářem Karlem Plíhalem
Tři čuníci - album a kniha, 1994-1995
Moje smutné srdce, 2000
Rok ďábla, 2002 - film
Píše texty pro různé divadelní inscenace v Těšínském divadle, v divadle Na Fidlovačce, divadle Petra Bezruče a další.

Zatímco řada písničkářů se obrací k anglofonní kultuře, Nohavica čerpá zejména ze slovanské melodiky, prostředí, nechává se inspirovat ruskou romantickou literaturou. Zhudebňuje české básníky, například Františka Gellnera, Petra Bezruče, překládá Vladimíra Vysockého, Bulata Okudžawu, Alexandra Bloka.
Nohavicovy texty jsou bohaté na slovní zásobu, osobitě využívá všechny jazykové vrstvy od knižních vyjádření přes spisovnou a obecnou češtinu až k vulgarismům. Využívá výraznou pointu, prostotu.
Tematicky je široký:

na jedné straně nastavuje zrcadlo současnému stavu společnosti (Dál se háže kamením a píská, Dopisy bez podpisu, Nechte to koňovi),
vyjadřuje nekompromisní občanské a politické postoje (Mávátka, To nechte být, Křivá zrcadla),
na straně druhé pracuje s historickou tématikou (Generál Windischgrätz, Husita, V hospodě na rynku).
Umí navodit středověkou atmosféru a do autentických reálií staví hrdiny či vypravěče příběhů vybavené nadčasovou filozofií.
Tvoří pro děti (Grónská písnička, Tři čuníci, Delfíni),
věnuje se sportovní tématice (Sportu zdar, Cyklistika, Ragby)
dokáže být básníkem všedního dne (Muzeum, Když mě brali za vojáka, Zestárli jsme, lásko).
Téma lásky zpracovává v nejrůznějších podobách a proměnách (Bláznivá Markéta, Delfíni, Heřmánkové štěstí, Láska je jak kafemlýnek, Svatební, Zatímco se koupeš),
píše o naději (Dokud se zpívá, Ahoj, slunko, Gaudeamus igitur, Zítra ráno v pět),
o pomíjivosti (Kometa, Muzeum, Sudvěj),
je pacifistou (Krajina po bitvě).
otázky víry, nesmrtelnosti, údělu umělce (Never more, Darmoděj, Mikimauz)

Užívá jemný humor, jazykové hříčky, ovládá milostnou lyriku, epické vyprávění, satiru, parodii v různých textových a hudebních útvarech: